Pierre Teilhard de Chardin: Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919
Ukázka z knihy Zrod myšlení (franc. orig: Genèse d’une pensée). Přeložili Tereza Hodinová a Jan Petříček. Vydalo nakl. Malvern, 2021. Audio ukázku z jednoho dopisu si můžete poslechnout zde na Youtube.
4. 7. 1915
(…) Jedna z nejjistějších známek pravdivosti náboženství je pozorovat, do jaké míry vede k jednání, to znamená, v jaké míře se mu daří vyvést z hlubokých pramenů, které jsou v každém z nás, určité maximum energie a úsilí. Činnost a posvěcení jdou ruku v ruce a podpírají jedna druhou. Chceš se cítit vyrovnanější uprostřed tisícerých ran svobodného života? Snaž se rozmnožit své nadšení, svůj zápal pro dobro, které máš konat okolo sebe. Jakmile Tvá mravní „živá síla“ takto vzroste, pak nejrůznější poryvy, které by Tě rozkolísaly a znejistily v klidovém stavu, Tebou jen sotva pohnou, protože budeš v pohybu.
22. 8. 1915
(…) Vzhledem k tomu, že Tvá činnost má mít velký dosah, musí vyvěrat ze srdce, které trpělo: to je zákon, ve své podstatě sladký… Až se budeš cítit smutná, paralyzovaná, klaň se, prosím, a poddej se. Klaň se tak, že Bohu nabídneš svůj život, který se Ti zdá poničený okolnostmi. Nech stranou celé to přepjaté zaobírání se vnitřní estetikou. Až do konce s sebou budeme vláčet to neuspořádané a nedokončené: podstatné je nalézt střed sjednocení, Boha, a během života Mu věrně přenechávat vládu ve své osobě – v tom maličkém zlomku bytí, který řídíme a který nám tak málo náleží. Až se jednoho krásného dne, který přijde rychle (neexistuje dlouhý život) Ježíš Kristus ukáže uvnitř nás samých, všechny prvky, které jsme se s takovou námahou snažili obrátit k Němu, se nakonec uskupí samy do svého pravého postavení.
(…) Neznepokojuj se nad hodnotou svého života, nad jeho anomáliemi, nad jeho zklamáními, nad jeho více méně nejasnou a tmavou budoucností. Jsi připravena dokonce i o radost cítit, jak jsi odevzdaná, jak přijímáš, jak miluješ, a přece se chceš odevzdat, projevit svou věrnost. Neboj se; celá tato námaha se ti započítává a úžasně naplňuje Tvůj čas. Málo záleží na tom, zda druzí konají víc dobrého než Ty a stojí je to méně námahy: podstatné není činit dobro, ale být na svém místě – třeba i nižším – které Bůh zamýšlí. Jen málo záleží na tom, že se cítíš lidsky ‚nepodařenou‘, pokud Tě Bůh shledává ‚podařenou‘, podle své libosti.
20. 9. 1915
(…) Řekni, proč tak lpíš na sobě, takže ztrácíš odvahu, jakmile se necítíš rozvíjena, upřednostňována, využívána tak, jak bys chtěla? Co je náš osobní úspěch vedle Boží vůle? A pak, jaké jsou naše touhy? Být viděn, udělat okolo sebe trochu rozruchu, vyvinout ve svém nepatrném okruhu působnosti postřehnutelný pohyb… Cožpak podle toho se skutečně měří hodnota života?“
24. 12. 1915
(…) Bůh je všechno. Tím, že k Němu úplněji a věrněji směřujeme a ze všech svých sil k Němu tíhneme, vyčerpáváme beze zbytku všechny užitečné síly svého bytí; sbližujeme se neomylně a bez nebezpečí, že ztratíme ty, které milujeme; nabýváme schopnost činit okolo sebe dobro, vyzařovat pokoj a dobro… Jediným úkonem, jediným postojem uskutečňujeme celou složitost našich tužeb a povinností.
19. 6. 1916
(…) Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času. Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání, času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé, času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.
8. 12. 1916
Má drahá Markétko,
nemohu odeslat svou odpověď paní Parionové, aniž bych připojil pozdrav pro tebe, zejména o dnešním svátku. Velmi naléhavě prosím Matku Boží, aby k tobě byla zvlášť utěšující a mateřská a dala ti zakusit, že jediný pravý poklad je poklad duše sjednocené s Bohem skrze milost a podřízení se jeho Vůli! Tak rád bych věděl, že tvé srdce není v tuto chvíli ani příliš těžké, ani hořké. Nezapomínej, že Náš Pán přišel právě kvůli těm, kterým se zdá život tíživý, a že vůči nim se projevuje nejpřívětivěji, není-liž pravda? Často ho prosím, aby tě utěšil; tvé nynější trápení je prospěšné a plodné, tím si buď jista, a tvůj život z něho vyjde krásnější a silnější, protože ses naučila milovat Boha opravdověji… Prosinec už pokročil. Mám velké obavy, že nasazení do zákopů, které nám hrozí, se protáhne přes Vánoce; neváhej jet přímo do Sarcenat, a zůstat tam co možná nejdéle. Co se mého „paper“[1] týče, obdržel jsem od Léonce[2] laskavou zprávu o jeho přijetí. „… Připadá mi to jako vznešená vědecko-kosmická filozofie, (mohu-li říci). Na mou věru! Možná se jim to bude zdát poněkud evolucionistické. Uvidíme…“ „Jim“, to znamená korektorům, kteří musí přečíst článek dřív, než vyjde. (Jistě jsou to lidé, kteří jsou mi nakloněni; ale možná to nemusí stačit…) A já myslel, bůhvíjak jsem nebyl rozumný! Povím ti, jak bude pokračovat toto dobrodružství, v němž jsou zapojeny mé ubohé myšlenky.
S láskou!
Pierre
19. 6. 1916
(…) Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času. Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání, času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé, času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.
6. 11. 1916
Nemyslíš, že místo toho, abychom působili přímo na duše, bylo by často výhodnější se takto upnout k přetvoření jejich prostředí, to znamená k prosazení a rozšíření některých názorů, některých myšlenkových proudů, které by zaujaly a unášely k Bohu, aniž by bylo nutné k tomu zúčastněné tlačit zvenčí a ještě jinak?
9. 1. 1917
„Já“ není nějaká entita izolovaná ode všech vztahů: je to svým způsobem celý Vesmír, soustředěný ve Mně, Vesmír, jehož celý Osud (v určitém, zajisté pravdivém smyslu) se odehrává ve mně (neznamená snad každá duše pro Boha celý Svět?). Při tomto setkání tváří v tvář mezi Bohem a mnou tedy za sebou cítím celé stvoření…
5. 8. 1917
Opravdu nesmíš podléhat ustavičným obavám, že v životě neděláš nic cenného nebo nic, co by bylo úměrné Tvým tužbám a Boží milosti. K čemu se vůbec zneklidňovat těmito otázkami? Což nestačí v nitru chovat velké ambice a věrně se snažit je uskutečnit, abychom měli právo se spolehnout, že Bůh zajistí jejich konečný úspěch? Možná ještě víc usiluj o to, aby ses – s ohledem na všechny věci – ztrácela v Bohu, až už ani nebudeš chtít vědět, zda na tomto světě děláš hodně, nebo málo, a jen budeš šťastná, že Jej v sobě cítíš, na počátku a konci každé touhy a každého činu.
14. 8. 1917
„Ale stejně platí, že z přirozeného hlediska je „druhý“ (tj. všichni kromě pár lidí přijatých do našeho okruhu) vetřelcem, který je nám na obtíž. Alespoň občas mívám takový pocit. Instinktivně by se mi víc líbila země plná zvířat nežli země obývaná lidmi. Každý člověk je malý svět sám pro sebe, a tento pluralismus je mi bytostně nepříjemný. Musíme mít na paměti, že jsme v procesu stávání se a že všechna tato mnohost se nakonec působením lásky k bližnímu, kterou od nás Pán (v rozporu s našimi zálibami) požaduje, změní v jednotu…“
12. 9. 1918
„Vrženi do existence jsme nuceni postupovat uvnitř dění, které nás děsí svou novostí a zbavuje odvahy kvůli „nahodilosti“, jež jako by vládla jeho odvíjení. Trpíme stejnou měrou jak deterministickými procesy, které nás s sebou unášejí ve svých jednotlivých fázích, tak hrozivou neurčitostí náhod, které vzhledem k jejich množství a neuchopitelnosti nejsme s to ovládat. – Jestliže se nám ale budoucnost jeví takto neovladatelná, pak proto, že se neodvažujeme se do ní vrhnout. Věřme (v sílu vlastního ducha a mocnou dobrotu Boží), a budoucnost se ukázní a stane neškodnou. Nejprve se „náhody“ podrobí našim osobním úspěchům – a následně se silou našich vlastních schopností uskuteční netušené osvobození. Tvůrčí síla má jakoby zapotřebí naší víry, aby o ni opřela své pokroky. Svět dojde naplnění v té míře, v jaké budeme s větší důvěrou spěchat vstříc tomu, co se ještě nerealizovalo = důvěra prolamuje hranice determinismu a ukázňuje náhodu.“
5. 1. 1919
„Celkem vzato to byly šťastné časy, toto období války, kdy jsem žil a přemýšlel, jako kdybych byl sám! S určitými obavami vyhlížím dobu nárazů, střetů, zklamání… To je ale zákon veškerého úsilí, nemám pravdu? Má-li člověk stvořit cokoli nového, musí vždy zápasit s inercií, ne-li s něčím horším.“ (5. 1. 1919.